Recenze

Terapie loutkou

Článek v Moravskoslezském deníku ke Dnům terapie
http://moravskoslezsky.denik.cz/kultura_region/obrazem-terapie-v-divadle-aneb-kdyz-loutka-leci-20130417.html

Výstava fotografií Zdeňka Bárty
v předsálí konference Kvalita života na radnici statutárního města Ostrava ve dnech od 19. do 20. září 2012

http://www.kpostrava.cz/struktura-kp-v-ostrave/manazersky-tym-kp-ostrava/clanky/probehla-konference-kvalita-zivota_406.html



*Český rozhlas Ostrava, Apetýt

O 7. divadelní pouti bez bariér, o létu s pimprlaty, o Theatr ludem a o bariérách…

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2713440


Zpravodaj Nadace OKD
http://www.nadaceokd.cz/aktuality/id-729/


* Z blogu k projektu Rozvoj kompetencí učitelů speciálních škol a jejich žáků na Základní škole a Praktické škole v Opavě, Slezského doboje

http://skolniprojekt.blogspot.com/2011/12/terapie-loutkou.html


* Bakalářská práce Gabriely Krečmerové Dokumentární film, etika a manipulace – empirické poznámky na základě dokumentu Terapie loutkou

http://is.muni.cz/th/274415/fss_b/Krecmerova_bakalarska_prace.pdf


* Časopis Horník o Hornických slavnostech, THeatru ludem a terapii loutkou

http://www.okd.cz/dokums_casopis/hornik_web_4606.pdf 


* Zpravodaj k 81. Jiráskovu Hronovu

http://www.jiraskuvhronov.cz/jh/rubriky/2011/zpravodaj04.pdf


* V celoplošném odborném periodiku Tvořivá dramatika vyšel obsáhlý článek o terapii (edukaci) loutkou
Hana Galetková: Edukace loutkou. Vzdělávací aktivita s terapeutickými účinky využívající loutek, Tvořivá dramatika, roč. XXI, č.01 (59), 2010, vyd. NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, Praha, 2010, ISSN 1211-8001

http://www.drama.cz/periodika/td_obsah.html


* V celoplošném odborném časopise Amatérská scéna vyšel obsáhlý článek o edukaci (terapii) loutkou
Hana Galetková, Edukace loutkou s terapeutickými účinky, Amatérská scéna, roč. 58, č. 01, 2012, vyd. NIPOS-ARTAMA, Praha 2012

www.amaterskascena.cz


* Magisterská práce Ireny Iškievové, Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, obor výtvarný, Ostrava, 2011.

* Kratičká zpráva pro Radiožurnál ze dne 2.února 2012 při vedení lekce Terapie loutkou s názvem Narozeniny pro děti slabozraké s mentální retardací v Domě umění Ostrava

http://www.rozhlas.cz/zpravy/vytvarno/_zprava/1012579



Příspěvky o terapii (edukaci) loutkou na mezinárodních konferencích:

Hana Galetková. A Puppet theatre as tool of education, Mezinárodní doktorandská konference JAMU DIFA, 2.- 3.prosince 2011, Brno.

GALETKOVÁ, Hana. Education through puppet – specific educational lessons in which puppets, objects and materials are used for physical and mental activation of the pupils, In Mezinárodní konference Evropské pedagogické fórum 2011. Hradec Králové: MAGNANIMITAS 1. vyd., 2011. ISBN 978-80-904877-6-5, ETTN 085-11-11011-12-4

Narozeniny

…Herečky pracují s rekvizitami přímo fascinujícím způsobem. Prim hraje papír, který se v jejich rukou mění v součásti oblečení, narozeninový pugét, paruky, šperky (náušnice), jídlo, pití, či ubrus a ubrousky. Dále využívají nádobí a příbory. To vše podle potřeby pozbývá původní význam. Lžíce se mění v mouchu, chleba v dort a tak dál a tak dál….

část z recenze Báry Kroulíkové otištěné ve Festivalových postřezích IV. pro festival studentského amatérského divadla Na cestě v Opavě

…Gurmánskou hostinou bylo herectví v autorské komedii „Narozeniny“ souboru THeatr ludem, který vede Hana Galetková. Herecký koncert, beze slov, práce s tělem, mimikou, zvukem, dramatickou situací, rozvíjení sebemenších nápadů a podnětů do absurdních – ale stále jasně čitelných gagů. Totální klauniáda a škola divadla situací pro všechny divadelní diváky. Až bylo líto, že už je konec…

z recenze Saši Rycheckého pro časopis Amatérská scéna z představení na 24. setkání divadel a lidí v Ostravě v Dividle

Reflexe a recenze z krajské přehlídky experimentujícího divadla Špíl-berg v Brně 

THeatr ludem (Ostrava): Narozeniny

Autorskou inscenaci s příhodným názvem „Narozeniny“ na přehlídce Špíl-berg uvedlo o.s. Theatr ludem – trojice žen: Hana Galetková, Irena Iškievová a Magdalena Petráková ve společnosti jednoho muže. Režijně se na tomto divadelním skvostu podílel s Hanou Galetkovou, která je zároveň i vedoucí souboru, celý kolektiv.

Herci nám během padesáti pěti minut především za pomoci spousty papíru, vod(k)y, chleba, zástupné řeči a neuvěřitelného množství neotřelých nápadů před očima zhmotnili bizardní svět tří sester, které u jednoho stolu slaví narozeniny jedné z nich. Oslava je však jen rámcem pro desítky drobných příběhů a situací, které vyvěrají ze všeho, co se na této scéně nachází. Celému dění je přítomna ještě jedna postava a tou je muž stojící po dobu představení na židli poblíž stolu.

Každý si v tomto představení mohl hledat co chtěl. Jak bylo napsáno v programu: „U tohoto stolu Cokoli může být Čímkoli jiným“. Někdo si vše vsadil do rámce psychiatrické léčebny, kde mají pacienti hravé odpoledne, někdo v celém dění viděl alegorii života. Všichni se však shodli na tom, že to, co se odehrálo před našimi zraky, byla neuvěřitelná podívaná, při které se divák nemohl ani na chvilku nudit.

Dominující složkou této inscenace byla práce s materiály jako s rekvizitou, někdy i jako s loutkou. Například obyčejný papír byl využit jako ubrus, jako vycpávka do čepičky, do podprsenky, jako květina, jako příloha k narozeninovému pokrmu, jako kapesník, jako čaj, jako krmení pro uřvaného chleba, jako rouška při operaci… A díky naprosto přesnému zacházení s detailem bylo vše pochopitelné a jasné. Bylo využito úplně všeho, co se na scéně nacházelo takovým způsobem, že mohl mít divák občas pocit, že už snad ani více významů pro určitý předmět neexistuje. Pro někoho mohl být eticky problematičtější způsob, jakým herečky nakládaly s chlebem.

Další složkou bylo stylizované herectví, které bylo podpořeno bizardním kostýmem a výrazným líčením, což dohromady vytvářelo půvabně zvláštní, jeden z porotců použil slova „amorfní“, postavy s propracovaným charakterem a vztahy.

Porota pochválila „Narozeniny“ jako nesmírně inspirativní inscenaci. Velmi ocenila plynulé přechody z jedné situace do druhé, práci s detailem, se zvukem, který materiál nabízel, a s rytmem. Podtrhnuto bylo také to, že všechno, co se na jevišti odehrávalo, neslo nějakou zprávu a nedělo se samoúčelně. Mezi rekvizitou a hercem bylo vytvořené napětí, ale divák si mohl být jistý tím, že herec „v souboji“ s materiálem vyhrává, takže se diváku ani herci nemůže nic stát.

Ovšem na hlavy herců se ze strany poroty i diváků nesnášela pouze chvála, ale i spousta dotazů. Největší otazník visel nad jediným mužským účastníkem oslavy, který za celou dobu dvakrát obsloužil dámy, jinak pořád stál v obleku a s papírovým motýlkem na židličce a v závěru dal dívkám jakousi tabletku, po které se staly „normálními“ a „normální“ řečí na sebe i promluvily, což mnohé diváky trošku zklamalo, protože se oslovily: „Dobrou noc Irino! Dobrou noc Olgo! Dobrou noc Mášo!“ a odešly ze scény. Onen gentleman na židli se pokusil spolknout poslední tabletku, ta mu však uvízla v krku a bez pomoci zemřel. Divákům bylo záhadou, co to vlastně bylo za tabletku, proč ji sestry dostaly a proč si ji vzal i muž na židličce, proč tam ten muž po celou dobu představení vůbec stál a hlavně to, proč tam byly ty „TŘI SESTRY“.

Tvůrci se ke všemu vyjádřili tak, že Irina, Olga a Máša je jen hříčkou podle jejich vlastních jmen, takže se intelektuálně smýšlející části obecenstva ulevilo, že nemusí hledat spojitosti mezi Čechovovým dramatem a „Narozeninami“. Co se týče tabletek, šlo o cosi, co z bizardních postav udělalo zase normální lidi, kteří normálně mluví, což mělo diváky vést k zamyšlení nad tím, kdo je vlastně normální a jestli to není škoda být normální. Mužská postava vlastně vysvětlena nebyla a bylo ponecháno na divácích, jaké významy si v ní najdou.

„Narozeniny“ po vyslechnutí závěrečné diskuse mohu prohlásit za velmi vydařené přestavení, u kterého by se jen obtížně hledaly chyby; které nás pobavilo, zaujalo a inspirovalo. Jsme rádi, že tu bylo!

Anežka Navrátilová
III. ročník ADaV DIFA JAMU 


Kdo z nás je normální?

Často je těžké oddělit hranice normality a nenormality. Kdo je ještě normální a kdo už patří do světa nenormálních? A co to vlastně ta normalita je? Po shlédnutí představení Narozeniny jsem si najednou přála být aspoň na chvíli v očích ostatních nenormální stejně jako byly hrdinky této hry.

Tři ženy slavily narozeniny jedné z nich… Ale to tu nebylo vlastně příliš podstatné a ani na tom není nic neobvyklého, natož nenormálního. Tři ženy si po celou dobu hrály. Hrály si s řečí, kterou mluvily, tzv. svojštinou, která v některých situacích připomínala i evropské jazyky, nikdy však ten český. Přesto se ženám podařilo, že díky jejich intonaci, mimice a jednání jsem jim rozuměla každé slovo. Díky tomu bylo jejich non-verbální představení plné pochopitelných slov a hovorů. Bravo!

Ženy si pohrály se svými kostýmy. Silonky na hlavách v barvě žluté, červené a oranžové měly vycpané papíry, podprsenku měla jedna postava nataženou přes všechny horní vrstvy oblečení, papír jim čouhal z nohavic a každá žena měla pomalován obličej bílou barvou a na sobě měla snad minimálně deset kousků všelijakého různě barevného oblečení. Tohle všechno bláznivý pocit z postav ještě více umocňovalo a jejich probarvenost tvořila velmi zajímavý kontrast ke zbytku téměř černobílé scény. Výborně!


A to hlavní, s čím si ženy po celou dobu hrály, byly předměty, dary, které dostala oslavenkyně. Bochník chleba, papír a lahve s vodou – slivovicí. Ke své bláznivé hře navíc využily i předměty, které se povalovaly na stole: sirky, hrníčky, talíře, lžíce a nože. Využily zvuků, pachů a samozřejmě materiálu všech věcí. Díky těmto několika málo předmětům a díky hravosti a zapálenosti hereček jsme zvolna proplouvali mnoha vtipnými a inspirujícími situacemi. Viděli jsme například hostinu, kde hlavním chodem byl papír, chleba, ze kterého se stalo brečící dítě, sluchátka, mikrofon i boxovací rukavice, voda s nádobím vytvořila monumentální fontánu a ze lžic se stal zamilovaný pár, kterému se narodilo dítě. Geniální!

Ale pozor, po celou dobu tu píši o bláznivosti tří postav a o tvořivosti tří hereček, nenechte se ale mýlit. Na scéně byla po celou dobu ještě jedna postava, postava muže, který stál téměř celou dobu na židli vedle žen, měl bílý obličej jako ony, velkého povislého motýlka kolem krku a na tváři zvláštní, snad trochu shovívavý výraz. A právě tato postava pro mě kladla na konci dotaz, kdo je vlastně normální? V závěru představení dal totiž muž ženám jakousi tabletku, po které zázračně promluvily, popřály si dobrou noc, přičemž se oslovily Olgo, Mášo, Irino, a odešly pravděpodobně do svých pokojů. Čeština a náhlé zklidnění a zvážnění žen na mě zapůsobilo téměř jako ledová sprcha. Přála jsem si, aby ženy neodcházely ze svého bezstarostného, barevného a hravého života a nepřijaly náš všední svět, ale stalo se. Po odchodu žen si vzal i onen muž tabletku, těžko říci, zda to bylo z toho důvodu, že doufal, že na něj bude mít tabletka opačný vliv a on se ocitne v hravém světě, který ženy opustily, anebo chtěl smazat svůj bílý obličej a patřit do našeho normálního(?) světa. Každopádně nic z toho se mu nepodařilo. Tabletka muži uvízla v krku a on, jelikož zůstal sám, se udusil a zemřel. Možná jsou ale díky tomu i ženy odsouzeny zůstat v našem „normálním“ světě, protože už jim nebude mít kdo dát tabletku hravosti… ale to už nám představení (naštěstí) neprozradilo.

Co na to diváci aneb Jak dopadla diskuze?

Během diskuze se chválily charaktery žen, které byly velmi dobře propracované, chválily se kostýmy, srozumitelná řeč a jednání, využití všech předmětů, práce s detailem, rytmičnost představení a mnoho dalšího.

Řešila se samozřejmě i otázka, kde ženy byly a kdo byl onen muž. Objevilo se několik zajímavých návrhů: ženy jsou v psychiatrické léčebně, a muž je jejich lékař, který na ně dohlíží; ženy jsou nějací tvorové a muž jim dává zrní, obraz světa žabomyších válek, bláznivé ženy zvládnou život lépe než muž s nadhledem… Mnoho lidí také nemělo potřebu tuto otázku řešit, přijímali představení tak, jak plynulo, nechali se jím unášet a bavit.

Otázka také přišla na to, proč se ženy na konci oslovují jmény postav z Čechovovy hry Tři sestry. Pro mnohé diváky to bylo narušení katarze z celé hry, jelikož začali náhle hledat spojitosti mezi postavami. I tvůrci přiznali, že spojitosti tam (kromě toho, že postavy Narozenin byly také tři sestry) nejsou. Tudíž to možná bylo zbytečné narušení pozornosti diváka.

Neměla bych tu zapomenout ještě na jednu velmi podstatnou věc, se kterou přišli lektoři, a to sice na otázku živlů na jevišti. Jak upřesnil Ján Mikuš, divadlo je naživo a to je to, co nás na něm baví a právě živly vytvářejí v divadle napětí. Ženám se podařilo tyto živly beze zbytku zkrotit, bylo to z toho důvodu, že se nebály, že se jim něco vylije, že něco spadne, anebo se rozbije, braly věci tak, jak plynuly, a tudíž jsme se my jako diváci nemuseli bát, že se teď něco nepovedlo, protože to spadlo, ale mohly jsme si představení užívat. A to jsme také dělali.

Celé představení bylo velmi inspirující, hravé a nás jako diváky bavilo a pohltilo. Ještě jednou: Bravo!

Eva Herzogová
III. ročník ADaV DIFA JAMU 

http://sites.google.com/site/spilbergjamu/recenze-predstaveni/theatr-ludem-ostrava-narozeniny

Za tkalcovským stavem

Recenze na inscenaci Za tkalcovským stavem otištěná v časopise Loutkář 5/2007. Recenzi napsal divadelní kritik Marcel Sladkowski.
Kdo tká osnovu našeho žití?

Ostravské občanské sdružení Theatr ludem, v jehož čele stojí Hana Galetková, vyprodukovalo inscenaci Za tkalcovským stavem. Mladá dramaturgyně Hana Galetková začínala svou dráhu v Městském divadle ve Zlíně, odkud ji inklinace k divadlu pro děti přivedla do ostravského Divadla loutek. Tam začala intenzivněji spolupracovat s výtvarníkem a režisérem Tomášem Volkmerem. Tvůrčí tandem po čase vyměnil jistotu stálého profesionálního souboru za „volnou nohu“, na níž si lze dopřát velkou porci tvůrčí svobody, ale i zjistit, jak tvrdý je takový frajkumštýřský chlebíček. Ale bez bolesti se těžko mohou rodit autentická díla s pečetí vnitřní potřeby.
V inscenaci Za tkalcovským stavem Hana Galetková zpracovává příběhy, které jsou jí přinejmenším regionálně blízké. Rodačka z Uherského Hradiště sáhla po pětici lidových balad ze Strání na moravských Kopanicích, jak je sesbíral a zachránil etnograf Pavel Popelka. Samotné balady si svou sugestivností a silou nezadají například se známějšími Erbenovými, čiší z nich příkrá tvrdost i magická uhrančivost, které v tomto pohorském kraji odkazují až k dávným pohanským dobám (viz též fenomén žitkovských bohyní).
Scenáristka a režisérka nechává balady vyprávět podivnou bytostí v černých šatech, černém šátku a s plnovousem (Tomáš Volkmer), o které záhy její atributy – kosa a hodiny – prozradí, že je to smrtka, která si přišla pro jistého Martina Kadlece. Ten však není doma, zůstal po něm jen tkalcovský stav, za nějž smrtka z dlouhé chvíle usedá a tká. Rytmickým klapáním stroje vyvolává dávné stráňanské příběhy, lidské tragédie, v nichž ona sama vždy hrála podstatnou úlohu. Příběhy ztvárňuje dvojice bíle oděných tanečníků (Andrea Lamešová, Petr Opavský), kteří napoprvé symbolicky vystupují jako by z útrob tkalcovského stavu. Své oživlé osudy předvádějí zpravidla beze slov různými formami pohybového divadla za využití výtvarně výrazných ploch bílých prostěradel i menších látek, které se mění v jednoduché loutky představující mrtvé dítě, nevěstu či zhroucené rodiče; v jednom případě poslouží k rozehrání stínového divadla.
Jelikož jsou příběhy přehrávány z vůle smrtky, nepřekvapí, že do nich často zasahuje, komentuje, scénu topení novorozence dokonce několikrát vrací, jako by to byl filmový záznam, který lze pouštět stále znova. To je důležitý moment: ze strany smrti to není jen hra z dlouhé chvíle, ale kruté připomenutí, že má v moci každý lidský život, jemuž je vymezen určitý čas, po jehož uplynutí přijde. Čas hraje pro ni, protože ona si může počkat, ale nakonec se vždy dočká. Ne nadarmo klapání Kadlecova stavu evokuje tikot hodin. Inscenace končí silnou a jednoduchou scénou, kdy smrt přetne nit, na níž visel Kadlecův člunek – kámen ve tvaru srdce, a klidně vyřkne jeho jméno. Celé to netrvá déle než pět vteřin.
Vše by se dalo shrnout otřepaným heslem „v jednoduchosti je síla“. Syrovost a účinnost balad vskutku nepotřebuje mnoho ornamentu. Stačí základní materie: dřevo, kámen, látka, a základní barvy: černá a bílá. K tomu decentní svícení a přizpůsobivé podkreslení cimbálem. Jestli přece jen něco rafinovanosti, pak na nejsprávnějším místě, totiž v hereckém ztvárnění smrtky Tomášem Volkmerem. Žádný důstojný majestát či neodvratná hrůzyplnost. Jeho smrtka je ušklíbavá, ironická, místy směšná, jenže přesně ví, co chce. Umí pokládat nepříjemné dotazy a být důsledná. Je dokonce i hravá a láhev kořalky v Kadlecově domácnosti je pro ni neodolatelným lákadlem. Vlastně je ve Volkmerově podání k nerozeznání od člověka. Ale je to podivné, když je mu neustále tak nablízku?
I s takovými otázkami může divák odcházet z představení Za tkalcovským stavem, které je bezesporu dosud nejlepším dílem Hany Galetkové.
                                                                            MARCEL SLADKOWSKI